Žluté začátky aneb neakademické dějiny Žlutých lázní

Tradice

Nepochybně, a ta nejhezčí, letní radost předávaná Pražany z generace na generaci. Ovšem slovo tradice nechápejte jako strnulost. Se strnulou důstojností se vypíná leda Vyšehrad kousek odsud.Ve Žlutých lázních se dnes vedle paddleboardů vznáší nad Vltavou eFoil Lift a po cestách sviští OneWheely. Přesně v duchu tradice, protože Žluté lázně se od začátku pyšnily novinkami, módními výstřelky a inspirací z ciziny. Legrační kníratí dědečkové ze starých fotografií by dnes byli první, kdo by novinky vyzkoušeli; aktivní nadšení bylo a je živou tradicí Žlutých lázní.

Vášeň

Vltava lákala k radovánkám odjakživa. V létě 1896 měl smůlu podolský učedník, kterého načapal strážník – koupání v Podolí totiž bylo přísně zákazáno. Otec zkusil hocha z průšvihu vysekat, „I. syn můj se sice koupal, ale nebyl ještě trestán; II. syn můj při tomto koupání měl na sobě plavky; III. syn můj nevěděl, že na místě tom koupati se nesmí; IV. syn můj umí dobře plovat, tak že jest u něho pád utopení naprosto nemožný. Pročež prosím za zrušení rozsudku“. Otec nepochodil, mladý odvážlivec si odseděl 12 hodin.

Podolí

Na úvod příběhu Žlutých lázní stručně o scéně, na které se odehrává. Kdepak Praha, Podolí bylo roku 1903 „obec s přidělenou místní obcí Dvorce, ležící v politickém okresu Král. Vinohradském“, z hlavního města přístupná přívozem a parníky, protože položená za vyšehradskou skalou, ještě bez tunelu ve skále. Nepřehlédnutelnou dominantou místa byl vápencový lom, pece vápenky a komíny Podolské cementárny. První, ani druhé nebránilo hojným návštěvám vodymilných výletníků z okolí.

Nadšenci

V květnu roku 1903 byly „z čistě hygienických pohnutek“ péčí družstva podolských nadšenců vystavěny první říční lázně v Podolí s velkým bazénem pro plavce (rozuměj, ohrazeným v řece), bazénem pro školní děti, kabinami pro dámy a pány a lékařskou pomocí stále k dispozici. Za ceny přístupné všem vrstvám a volnými vstupenkami pro chudé, otevřeno do 10 ráno do 6 hodin večer. Podolské říční lázně rozhojnily počet plováren v Praze a okolí, a tak iniciativu podpořil „hygienický referát“ obce pražské i štědrý kníže Jan Schwarzenberg, kterému deputace lázeňského družstva opakovaně vzdávaly dík.

MUDr. ych

Předsedou výboru „Družstva říčních lázní v Podolí“ byl MUDr. Václav Mudrych, rodák z Líšně u Brna, absolvent pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, obecní podolský lékař, zapálený Sokol, činorodý iniciátor všech obci prospěšných aktivit. Ve výboru družstva po boku s pány Šulcem, Matasem, Brožem a Tomkem zvládli nejen nasytit strmě rostoucí zájem fandů koupání, ale rozvíjet koncept lázní podle nejmodernějších poznatků zdravovědy. Ovšem i najímat lakýrníky a natěrače na nové kabiny, protože už během první sezóny bylo nutno počet kabinek rozšířit.

Premiéra 2

Leckde je rok 1910 uváděn jako onen první. Do značné míry oprávněně; podolské družstvo totiž najalo louku knížete Schwarzeberga u Vltavy a „na základě odborných dobrozdání a prostudování tu i cizozemských lázní pískových“ zřídilo Lázně pískové, sluneční a vzduchovépo vzoru Vídně a dalších měst, „nahrazující částečně účel lázní mořských“. Pročež písek dostatečně jemný byl do Podolí dovezen až od Svatojánských proudů a od ústí Sázavy u Davle. Kromě jiného, „lehátka sluneční postavena podle světoznámého ústavu Rikliova na Bledu“. Takže tisíc metrů čtverečních písku, 24 sprchy, masér, tělocvičné nářadí a cvičení s Fridolínem Hoyerem, a to byl pan Někdo!

Fridolín

Na životní pouti z rodného Žižkova silák Fridolín Hoyer dokázal přiložit svalnatou ruku k počátkům těžké atletiky, boxu, řecko-římského zápasu, šermu a tak dále a tak dále. Není fér vybírat bulvární momenty, ale zamlada také stával modelem Maroldovi, Schnirchovi nebo Alšovi a o pár let později ve Variété zdvihal koně a členy orchestru. Roku 1908 na popud cvičenců z řad lékařů založil školu tělesné výchovy zdravým sportem. Cvičitel nad jiné povolaný, který postiženého syna dovedl do boxerských ringů Evropy. Moderní směr Hoyerův ladil s lékařsky podloženým programem podolský chlázní, kam mimojiné z moravských Luhačovic dorazi i fenomén „vzduchoplavby“. Zkrátka, v podolských lázních šlo mistra Hoyera nejen vidět zápasit, ale i cvičit pod jeho vedením!

Mravné

Pět tisíc čtverečních metrů plochy s odděleními pro muže a chlapce a ženy adívky,počestně obehnaných plachtovinou a plotem. Lázně v Podolí otevřeny v létě 1910 pyšně, protože „ani Berlín nemůže se pochlubiti vzdušnými a pískovými lázněmi s větší péčí vypravenými“. Ejhle, přesto zazněly zklamanéhlasy.Novotářský stěžovatel znechucen ploty a ohradami pražských lázní, „Dovesloval jsem konečně do Podola a dívám se na záslužné dílo českých lékařů. A co vidím? Haltýř! Pískové lázně jsou ohraženy                     a obedněny…to je pokrok ?Zakladatelé lázní nestarají se v první řadě o pohodlí a příjemné koupání, ale o nejdůkladnější oddělení obou pohlaví.“

Holdování

Roku 1911 startuje marketing. V každé podobě, od sloganu „SLUNCE, VODA – ZDRAVÍ DODÁ!“, až po mazaný atak konkurence, „Družstvo říčních lázní a plovárny v Podolí u Prahy oznamuje veřejnosti, zvláště lékařské, že lázně v Podolí jsou samostatné a nemají nic společného s lázněmi v Bráníku“. V komunikační škále nechybí ani nový rituál „Hold slunci“; slavnosti s muzikou, velkými sportovními závody řízenými mistrem Hoyerem, kabaretem, závody o ceny a maškarami, navíc s Ženíškovými reklamními plakáty! Prvnímu holdování nepřálo počasí, ale umělci asi zaťali zuby, protože Biograf Divadla Lucerna ohlašuje za dva týdny snímek „Hold slunci v písčitých lázních v Podolí dne 9. srpna 1911“. Prostě, podolští se vždycky vyznali.

Procházka

Vydejme se na procházku zpět ke skromným počátkům podolských lázní. Doslova. Pracovní týden byl šestidenní, na výlety za Prahu byly neděle. Koncem roku 1904 byl otevřen Vyšehradský tunel, ale poprvé zde zacinkala „tramway“ až v roce 1910 a natažení kolejí k lázním trvalo dalších patnáct let. V neděli večer bývaly parníčky od Davle výletníků tak plné, že ani nestavěly. Zkrátka, návštěva Podolí bývala řádnou procházkou. Přesto fanoušků lázní rok co rok přibývalo.

Radovánky

„Cvičení nahým tělem – vzdušné lázně – jak pěstuje se např. v Podolí u Prahy, ujímá se utěšeně a jest si přáti, aby došlo velikého rozšíření“, jásají Lidové noviny v létě 1913. Otec a syn Hoyerové inspirují sportovce, „Jiří Hoyer trénoval se svým otcem v Praze      a na Podolské plovárně. Poslední týden nechal na sebe útočiti dva až čtyři pány, kteří všichni se vzdali, jsouce unaveni mlácením do
jeho čelisti a hlavy, jež zdají se býti železnými a on? – on byl stále svěží a s úsměvem na rtech“.

Sportování

Žádné vltavské sportovní dění se neobešlo bez podolských lázní. Pro Mezinárodní plavecké závody správa lázní plavcům ochotně propůjčovala kabinky a k programu vydávala „informační spisek lázeňský s četnými obrázky“. Nebo exkluzivně pro návštěvníky pořádaly lázně plavecké závody, 100, 150 a 500 metrů pro hochy do 14 let, pro juniory a dospělé, a to se rozumí, přebor dam. Vítězové odměněni čestnými odznaky a štědrými cenami.

Inter arma

V běhu sezony 1914 třeskly výstřely v Sarajevu a jako ozvěna světová válka. Předseda lázeňského družstva MUDr. Mudrych se staral o raněné v podolském Pražském sanatoriu. Ač chudší o tisíce mužů ve válce, Praha na lázně nezapomněla. Ostatně, „pivo U Fleků a lázně v Podolí“ patřívaly k radostem těch, kdo si užívali dovolenku z vojny v létě. Kina se řehtala veselohře „Pražští adamité“, ve které si lázně a okolí zahrály. Zkrátka, podolské lázně ani za války neosiřely.

Střídání

Štafetu čiperného konání doktora Mudrycha, předsedy družstva počáteční půldruhé dekády lázní, přebírají další z nadšenců, komerční rada Josef Martinec a zejména Antonín Hořovský, obchodník s oděvy pro pány a hochy ve Spálené ulici. Právě Hořovský provede Žluté lázně příštími dekádami až nástupu socializmu. Ale zpět do mladých let republiky, ať nám neuteče vznik jména „Žluté“!

Žluť

Proč a odkdy „Žluté lázně“? Podle plotu. Roku 1921 Nemocenská pokladna československých státních drah postavila a otevřela sousední nové říční a sluneční lázně, zvané „železniční“, tudíž s modrým plotem. Cože? Původní lázně si dotčeně změnily jméno  na pyšné „První podolské lázně“ a plot je od těch časů žlutý. Aby si Pražan ze zmatku žlutomodré rivality vybral, začaly psát noviny za jména lázní do závorky (žluté) a (modré). Když se po třech desítkách let spojily, pražským lidem oblíbené jméno Žluté vyhrálo.

Kabiny

Byly zásadní téma vždy. Citujeme z knížky Cukr na nitku paní Jaroslavy Kadlecové (Motto, 2011); „Nejpozději od května jsme i s babičkou chodili na plovárnu, nejčastěji na Žluté lázně. Tam se prarodičům většinou podařilo pronajmout si kabinu na celou sezonu. Párkrát se na ně nedostalo, a to pak bylo hotové neštěstí. V kabině se mohla uchovávat skládací lehátka, koupací pláště a další vybavení, nechávaly se tam i osušky a boty do vody, tak se těch věcí nemuslo brát na cestu tramvají tolik“. Líčí se léta sedmdesátá, ale radost i svízel zvaná KABINA byla vždy stejná.

Hloubka

Znovu dejme slovo paní Kadlecové; „Dokud neshnila prvorepubliková dřevěná plata s bazény, bylo koupání v řece i o dost bezpečnější. Bazény měly několik hloubek, jeden byl i bez dna, pro dobré plavce. Mohlo se i do řeky, cedule u schůdků hlásla: Pozor! Hloubka 6 metrů. Když přejel parník, udělal vlny a v nich se krásně houpalo. Vše více či méně bedlivě sledoval plavčík,         u kterého se mohly objednat i lekce plavání. Přišlo mi to velice legrační, jak pomocí bidla, na kterém byl zavěšen plovací kruh, přidržoval nebohého neplavce nad hladinou a udílel mu pokyny k provádění temp“.

Patálie 1

Spravovat lázně nebyla psina. Před vybudováním Vltavské kaskády ohrožoval Prahu v zimě led. V únoru 1922 „v noci na neděli poškozeny byly podolské lázně nakupenými krami, které pobořily celý plot a většinu kabin rozdrtily. Kry jsou nyní nakupeny na celém prostranství lázeňském. U vedlejších železničních lázní pobořen je jen plot“. Ani letní pohromy nebyly výjimkou, „včera krátce po   19. hodině přihnala se na Podol větrná smršť s lijavcem. Převrátila řetízkový elektrický kolotoč na louce u podolských lázní. Kolotoč, který patří Františku Zajíčkovi z Prahy VII, byl tím pádem úplně rozbit“.

Nenechavci

Lázně plné, kabinky jakbysmet, to aby nelákalo nenechavce, „Zlodějka z podolských lázní. V srpnu ztrácely se často v podolských lázních ze šaten různé věci, aniž se podařilo pachatele dopadnouti. Detektiv Vodička nyní zjistil, že krádeže páchala 17letá číšnice Karolina Horáková ze Žitné ul. č. 31, která byla proto dodána k soudu“. Nebo za pár let, „přistižen byl v prvních podolských lázních 26letý K. Niederle z Hlubočep, který zavřel se v kabině a z této kabiny odtržením prkna vloupal se do sousední kabiny, kde připravil si k odnášení šatstvo v této kabině se nalézající. Byl zatčen a ponechán ve vazbě“. (Jak patrno, s GDPR se tehdy noviny nepáraly.)

No comment

Národní politika, dne 6. 8. 1923; „Bdělý strážce. Včera odpoledne nechal státi před podolskými lázněmi Jaroslav Štěrba z Kr. Vinohrad automobil a šel se koupati. Aby se nic neztratilo, ponechal v autu psa. Zanedlouho přišel k automobilu obchodník Augustin Zelenka z Nuslí a položil si na stupátko krabici s kokoskami, ale pes po něm skočil a kousl ho do nosu. Na jeho majitele bylo učiněno trestní oznámení.“ A odjinud, „Dáma, jež jela v pondělí v 8 h. 40 min. parníčkem do podolských lázní a kterou jsem v úterý ráno        v Ječné ulici zdravil, se žádá, zda čestné seznámení možné. Ct. odp. pod znač. Upřímnost“.

V ohrožení 1

V dubnu 1927 proběhla novinami diplomatická výměna názorů mezi Družstvem Podolských lázní a reprezentanty ministerstva zdravotnictví a městské rady. Bytí lázní bylo ohroženo plánovanou výstavbou Státního Tělovýchovného Ústavu. Schválený projekt architekta Dryáka byl gigantický, sportoviště a tělocvičny se táhla od vltavského břehu vzhůru přes Kavčí hory až k Nuslím. Správa lázní mezi řádky mazaně brnkala na strunu ztráty lázní lidových, ustupujících elitní státní instituci. Záměr se neuskutečnil, jeho měřítko lze srovnat s Strahovským stadionem, který arch. Alois Dryák realizoval pro Všesokolský slet.

Návštěvníci

Kdo podolské lázně navštěvoval? Kriminálníci nejsou vzorek, ale hanebnými činy zanechali zprávu o majetku návštěvníků napříč léty. V létě 1917 „ve společné kabině v podolských lázních odcizeny byly v neděli šlechtičně Marianně z Peštů hedvábné šaty, zlatá brož s brilliantem, punčochy a botky v úhrnné ceně asi 1 200 k, manželce sluhy Anně Čadové pak botky za 120 k“. O pět let později jistý Heřman Fencl, pianista z vinárny Trocadéro, štípl v lázních dvoje zlaté hodinky za 500 a 2 000 Kč, a vybral z tobolek 300 Kč. Nebo deset let poté, v srpnu 1936, zloděj ujel autem zaparkovaným před lázněmi, Aerovkou za 25 000 Kč. Shrnuto, návštěvníci se jeví nepoučitelní.

Důstojné

Veselí na moment stranou. Řeka je řeka, bere daň z těch, kterým je obživou, i těch, kdo přecenili vlastní síly. Smuteční loď na památku utonulých vždy v listopadu vyplouvala ze Štechovic a míjela První podolské lázně. Dávno po sezoně zvala správa k návštěvě a důstojnému holdu proplouvající lodi s pěvci, trubači a čestnou stráží. Akci pořádal I. odborný spolek plavčích mistrů a lázeňských. Blízcí mohli ke květinám připojit tabulku se jménem a věkem utonulých. Ztráty z války byly dlouho bolestné a proto památka připomněla i životy českých námořníků ztracené na Jadranu.

Pamětihodné

Když návštěva z jakéhokoli koutu republiky v létě v Praze, šup s ní do Žlutých lázní. Připomeňme jednu. Žluté lázně máme stále, nejvzdálenější kout republiky dávno ne. „Zájezd žactva a dorostu sokolského z Podkarpatské Rusi do Prahy“ zní titulek a článek líčí, jak „radostno pohledět na řady zkázněného žactva i dorostu procházejícího Prahou, které velmi pozorně prohlížejí památky pražské, zastavují se u význačných pomníků, zejména u Husova na nám. Staroměstském a osvěžují se i lázní sluneční na podolských lázních. Cestou zpívají svérázné písně karpatoruské“.

Statistika

Když roku 1929 Žluté lázně bilancují uplynulé čtvrtstoletí, mají se čím pyšnit. To tam je prostičké koupadlo průkopníků, moderní lázně pojmou 10 000 lidí, a to s kabinkami, skříňkami a společnými šatnami. Kdosi trpělivý spočetl, že navštívilo lázně již čtyři a půl milionu návštěvníků! Včetně školních dítek a dětí z Jedličkova ústavu zdarma. Podílníci to oslavili, když si klub „Slunečních radů“ začátkem října vyrazil na „výlet spojený s vepřovými hody“ do davelské restaurace U topolů. Netušili, že za dva týdny nastanou hubené časy celému světu, s krachem na newyorské burze.

Lidulibé

Nutno podotknout, že světová krize ztrpčila život v kdejakém směru, kromě koupání a slunění. Družstvo říčních, pískových a slunečních lázní si tudíž zažádalo o dalších šest let pronájmu pozemku 15 500 čtverečních metrů. Šťouravé noviny neopomněly poukázat, že „v době finanční tísně se zdá příliš nízká“ cena 12 haléřů za čtvereční metr a městská rada ji má přezkoumat, ale jak jiné listy stručně dodaly, „bylo vyhověno, neboť věci své má v pořádku.“

Víc a víc

Někdejší Žluté lázně jako ty současné: Žluté nejsou jen lázně, nabízí návštěvníkům mnohem víc. Noviny (roku 1931) u předpovědi počasí lákají a líčí, že „pracuje se dosud na nové úpravě hřiště. Na hotových místech se již hrají obvyklé míčové hry, také kuželník je v provozu, a ti, kdo se chtějí vrátit do Prahy silní, trénují čínky“. Ohradu zdobí reklamní veršovánky jako „Málokdy nám slunko svitne. Starosti máš celý rok. Práce ta ti neunikne, do Podolí zrychli krok.“

Před bouří

K výročí uznalá pochvala, „těch 30 let znamená mnohou vítěznou bitvu svedenou za bytí těchto lázní, které plní své poslání lázní lidových, demokratických. V dnešní době nutno oceniti jednu věc: lázně tyto nikdy nežádaly subvencí, nebo jiných veřejných podpor. Byly soběstačné. Výsledky finanční obráceny vždy jen ku prospěchu podniku. I tehdy, když živelné pohromy postihly lázně, vždy vykřesaly se ze zlé situace vlastním přičiněním.“ Nastalo léto dusné, až hřmělo za obzorem.

V ohrožení 2

„Nejkrásnější lázně Prahy mají býti zrušeny a přestěhovány do Modřan.“ Vědomí důsledků trefilo Pražany v horkém létě 1933 jako hrom z čistého nebe, přestože pražský magistrát plán regulace toku Vltavy od Vyšehradu do Modřan již dávno oznámil. Proč? Vždyť „dnes Podolské lázně (žluté) a lázně českých železničářů (modré) jsou na takovém stupni komfortu, účelnosti a pohodlí pro p. t. naháče, že zastíní spoustu velkým humbukem a reklamou propagovaných mořských lázní.“

Společně

Žluté lázně přežily díky ochotě se spojit; protože „je nutno uvítat a všestranně podporovat projekt, který státní regulační komisi právě společně podaly První podolské lázně, lázně železničních zřízenců a sportovní klub zaměstanců elektr. podniků města Prahy.“ Podařilo se a lázně navíc získaly příslib prostoru vlečky podolské cementárny, aby budoucí plocha pojala až 40 tisíc (!) návštěvníků. Červencová vichřice a bouře, která strhla pár střech ve Žlutých i Modrých lázních byla jen poryvem větříku ve srovnání s odvrácenou pohromou.

Záchrana

Také příští rok (1934) se vrátila hrozba regulace břehů Vltavy, a opět vyšuměla. Šuměl  rozhlas pro zábavu návštěvníků lázní a ping-pong pod širým nebem. A objevila se zásadní novinka – pražská městská pojišťovna zakoupila motorový člun pro záchranu tonoucích. S vlajkou s červeným křížem a sirénou pojížděl mezi Královskou loukou a Hodkovičkami z mateřského kotviště právě ve Žlutých lázních!

Bez mráčku

Nebyly jen samé okamžiky ohrožení; o těch se nanejvýš četlo v novinách cestou sedmnáctkou (tramvají, jezdí tam dodnes). „U podolské cementárny začíná vlastní eldorádo lázeňské. Dva podniky, lázně žluté a modré, do sebe vklíněné, představují dokonalé dřevěné město na vodě. Tisíce kabin, dřevěných přístěnků, společenských místností propletených křivolakými uličkami, dětská hřiště, wolleyball, tělocvičné nářadí, to všechno je zde připraveno pro návštěvníky.“

35° Celsia

„V Prvních podolských lázních (žlutých) bylo jak v neděli, tak v pondělí (byl svátek) nabito. Lázně pojmou přes 10 000 osob, vystřídalo se tedy 20 000 naháčů. Podolské lázně železniční (modré) měly za oba dny návštěvu 7 000 osob. Ani v jedněch lázních, jak nám bylo hlášeno, nebyl ošetřen ani jediný případ vážného úžehu. Jen těch, kteří příliš holdovali slunci a spálili se, bylo velmi mnoho. Ostatně mnoho lidí pocítilo následky úžehu až na cestě k domovu a doma.“

???

Tušíte, o co mohlo jít? „Žlutá barva lázní je z dálky viditelná; ohraničuje plochy obsazené ve dnech slunečních až i desetitisíci návštěvníky. Je zde postaráno o rekreaci v každém směru. Veselost je tu domovem. Nyní správa pořídila novou atrakci – sluneční kolo, na kterém bělostná kůže Pražanů dostane nádech Habešana, bez jakéhokoliv nebezpečí spáleniny nebo úžehu. Kolo plně obložené hubenými i silnými, jejichž hlavy směřují k ose kotouče, mírně se pohybuje. Celé fronty nedočkavců čekají, aby i na ně se dostalo.“

Expanze

„Městská rada pražská v pochopení zvýšené potřeby rekreace obyvatelstva pražského, schválila rozšíření Prvních podolských lázní (žlutých) o 12 000 metrů již v letošním koupacím období. Usnesení toto lze vítati s povděkem.“ Tedy konečně se podařilo! Jenže se píše rok 1939 a právě se z republiky osekané Mnichovskou dohodou stává Protektorát Čechy a Morava. Pražana málo utěší, že „První podolské lázně (žluté) jsou vskutku podnikem velkorysým. Na 50 000 čtver. m plochy v rámci krásně upravené přírody naleznete souhrn velkoměstského pohodlí.“

Řádění

V červnovém lijáku 1940 čekal rada Vítek a ředitel Žlutých lázní Hořovský na primátora Dr. Klapku, aby ho provedli lázněmi; „Krásný parčík, dětský koutek s houpačkami, kolotoči, hrazdou a kruhy, stejně jako hřiště wolleyballu, veranda pro ping-pong, veranda pro slunění, dobře vedená restaurace, buffety, mléčný kiosk atd. – Stopy řádění letošní jarní velké vody a narychlo osázené prostranství po zničeném slunečním kolu dokazují, že snahy udržeti lázně na výši neutuchly.“ Jinde řádění neutuchlo, Dr. Otakar Klapka byl zatčen a po nástupu Heydricha popraven.